Ukázka z Knihy Rozbřesk (1.Zasnoubená)

19. prosince 2008 v 6:26 |  Knihy
Je to tu..kniha Rozbřesk. A toto je první přeložená kapitola. Takže...se mužeme pustit do čtení. A to nejdůležitější....datum vydání - !!!11.2.2009!!!



Nikdo se na tebe nedívá, ujišťovala jsem se. Nikdo se na tebe nedívá. Nikdo se na tebe nedívá.
Ale protože jsem nedokázala přesvědčivě lhát ani sama sobě, musela jsem se ujistit.
Zatímco jsem seděla a čekala, až se na jednom ze tří semaforů ve městě rozsvítí zelená, koukla jsem se doprava - paní Weberová v minivanu ke mně byla otočená celou horní půlkou těla. Upírala na mě oči, až jsem sebou trhla. Udivilo mě, že nesklopila pohled a netváří se rozpačitě. Zírat takhle na lidi je přece hrozná nevychovanost, no ne? Nebo v mém případě už tohle pravidlo neplatí?
Pak jsem si vzpomněla, že jsou v oknech kouřová skla, takže ona asi ani netuší, že jsem to já, kdo sedí uvnitř, natož aby tušila, že jsem ji načapala, jak se dívá. Snažila jsem se trochu utěšit tím, že vlastně nezírá na mě, ale na moje auto.
Moje auto. Ach jo.
Podívala jsem se doleva a zasténala. Dva chodci stáli na chodníku jako přimrazení, takže si ani nevšimli, že by měli přecházet. Za nimi vykukoval pan Marshall skrz výlohu svého obchůdku se suvenýry. Alespoň že neměl nos přitisknutý na sklo. Zatím.
Rozsvítila se zelená a já jsem ve snaze uniknout bez přemýšlení dupla na pedál - normálně, jak bych na něj dupla, kdybych chtěla přimět k pohybu svůj starý náklaďáček.
Motor zařval jako útočící panter a auto poskočilo dopředu tak rychle, že mě to přitisklo do černého koženého opěradla a žaludek se mi připlácl k páteři.
"Kruci!" vyjekla jsem a nohou hmatala po brzdě. Tentokrát už jsem si dala pozor a jen jsem na pedál zlehka ťukla. Auto stejně okamžitě zastavilo.
Neodvažovala jsem se podívat, jaká je reakce okolí. Jestli měl dosud někdo pochybnosti o tom, kdo řídí, teď už to věděl na beton. Palcem u nohy jsem zlehka stlačila plynový pedál o půl milimetru dolů a auto zase vyrazilo vpřed.
Podařilo se mi dojet k cíli, benzínové pumpě. Kdybych neměla prázdnou nádrž, nejela bych do města vůbec. Poslední dobou jsem se dokázala obejít bez spousty věcí, jako jsou třeba cereálie k snídani nebo tkaničky do bot, jen abych se nemusela ukazovat na veřejnosti.
Ve spěchu jsem během pár vteřin odklopila kryt nádrže, odšroubovala uzávěr, oskenovala kartu a zasunula čerpací pistoli do nádrže. Čísla na displeji jsem ovšem k rychlejšímu pohybu donutit neuměla. Loudavě poskakovala, jako by mi to dělala naschvál.
Bylo zataženo - typicky pošmourný den v městečku Forks ve státě Washington, ale já jsem přesto měla pocit, jako kdyby na mě byl namířený reflektor, aby upozorňoval na jemný prstýnek na mé levé ruce. Pokaždé, když jsem tak jako teď cítila pohledy lidí v zádech, mi připadalo, jako kdyby z prstýnku vyzařoval neonový nápis: Koukněte sem, koukněte sem!
Takové hloupé rozpaky nebyly na místě. Vážně mi záleželo na tom, co lidé - kromě táty a mámy - říkají na moje zasnoubení? Na moje nové auto? Na moje záhadné přijetí na prestižní školu? Na svítivě černou kreditní kartu, která mě teď pálila v zadní kapse kalhot?
"Jasně, vždyť je to fuk, co si myslí," procedila jsem skrz zuby.
"Ehm, slečno?" zavolal na mě mužský hlas.
Otočila jsem se a okamžitě mě to zamrzelo.
Vedle nablýskaného SUV se zbrusu novými kajaky přivázanými na střeše stáli dva muži. Ani jeden z nich se nedíval na mě; oba zírali na moje auto.
Já osobně jsem to nechápala. Stěží jsem od sebe dokázala rozeznat symboly Toyoty, Fordu a Chevroletu. Tohle auto bylo nablýskané, černé a krásné, ale pro mě to bylo pořád jenom auto.
"Omlouvám se, že vás obtěžuju, ale mohla byste nám říct, jak se jmenuje to auto, co řídíte?" zeptal se ten vysoký.
"No, přece Mercedes, ne?"
"Ano," přitakal muž zdvořile, zatímco jeho menší přítel nad mou odpovědí obrátil oči v sloup. "To vím. Ale říkal jsem si... není to Mercedes Guardian?" vyslovil s úctou. Napadlo mě, že by si dobře rozuměl s Edwardem Cullenem, mým... snoubencem (vážně nemělo smysl před tím slovem uhýbat, když do svatby zbývalo jen pár dnů). "Ty prý nejsou k dostání ještě ani v Evropě," pokračoval chlapík, "natož pak tady."
Zatímco očima objížděl linie mého auta - podle mě se nijak moc nelišilo od jiných sedanů Mercedes, ale co jsem o tom věděla? -, já jsem se zamyslela nad pojmy jako snoubenec, svatba, manžel atd.
Pořád jsem si to v hlavě nedokázala srovnat.
Na jedné straně jsem byla odmalička vedená k tomu, aby se mi protivilo už samotné pomyšlení na načančané bílé šaty a kytice. A nejen to, hlavně jsem si nedokázala dát dohromady ten úctyhodný, usazený a nudný pojem manžel se svým vnímáním Edwarda. Bylo to jako navléknout anděla do obleku účetního; nedokázala jsem si ho představit v žádné obyčejné roli.
Jako vždycky, když jsem začala myslet na Edwarda, mě pohltil závratný vír představ. Ten cizí člověk si musel odkašlat, aby upoutal mou pozornost; pořád čekal na odpověď ohledně modelu a výroby auta.
"Nevím," odpověděla jsem po pravdě.
"Vadilo by vám, kdybych si ho vyfotil?"
Chvilku mi trvalo, než jsem to pochopila. "Vážně? Vy se s tím autem chcete vyfotit?"
"Jasně - nikdo mi nebude věřit, když nebudu mít důkaz."
"Aha. Jistě. Fajn."
Rychle jsem vytáhla čerpací pistoli a zalezla si na přední sedadlo, abych se schovala, zatímco ten nadšenec vytáhl z batohu profesionálně vypadající foťák. S kamarádem se pak vystřídali při pózování u kapoty a pak se šli fotit k zadnímu konci.
"Stýská se mi po náklaďáčku," zakňourala jsem si pro sebe.
K Edwardovu velkému - až příliš velkému - uspokojení ze sebe můj náklaďáček vydal poslední zahrkání jen pár týdnů poté, co jsme se dohodli na tom nevyrovnaném kompromisu. Jednou z Edwardových podmínek totiž bylo, že mi bude smět vyměnit náklaďák, až se rozsype. Edward tvrdil, že se to prostě dalo čekat; můj náklaďáček měl za sebou dlouhý a hodnotný život, takže vydechl naposled z přirozených příčin. Tvrdil Edward. A já jsem samozřejmě neměla možnost si tohle jeho tvrzení ověřit a pokusit se vzkřísit svůj náklaďáček z mrtvých vlastními silami jsem nedokázala. Můj oblíbený mechanik -
Okamžitě jsem tu myšlenku utnula, nechtěla jsem si dovolit domyslet ji do konce. Raději jsem poslouchala hlasy mužů venku, ztlumené stěnami auta.
"... na videu na internetu na to šli s plamenometem. Ani to nezkrabatilo barvu."
"No jasně že ne. Po tomhle mazlíkovi bys mohl přejet tankem. Tady ale nemá zrovna typické odbytiště. Navrhovali ho hlavně pro diplomaty na Středním Východě, obchodníky se zbraněmi a drogové magnáty."
"Myslíš, že ona je něco takového?" zeptal se ten menší tišším hlasem. Sklopila jsem hlavu a tváře mi hořely.
"Hm," řekl ten vysoký. "Možná. Nedovedu si představit, nač bys tady potřeboval sklo proti střelám a dvoutunové pancéřování. Musí mít namířeno někam, kde je to riskantnější."
Pancéřování. Dvoutunové pancéřování. A sklo proti střelám? Hezké. Kam se podělo staré dobré neprůstřelné?
No, alespoň to dávalo jistý smysl - pokud měl člověk zvrácený smysl pro humor.
Tedy, ne že bych nečekala, že Edward zneužije naší dohody, aby mi mohl dát mnohem víc, než sám dostane. Souhlasila jsem, že mi může koupit jiné auto, až můj náklaďáček doslouží, ale samozřejmě mě nenapadlo, že ta chvíle nadejde tak brzy. Když jsem byla přinucena uznat, že z náklaďáčku už se stala nepojízdná vzpomínka na klasiku jménem Chevrolet Chevy, která mi zůstala trčet před domem, dobře jsem věděla, že Edwardova představa o vozidle, které by ho mělo nahradit, mě zaskočí. Stanu se kvůli němu terčem pohledů a pokoutních řečí. V tom jsem měla pravdu. Ale ani v nejčernějších představách by mě nenapadlo, že dostanu auta hned dvě.
Jedno na "předtím" a jedno na "potom", vysvětlil mi Edward, když jsem se zlobila.
Tohle bylo auto na "předtím". Řekl mi, že je vypůjčené, a slíbil, že ho po svatbě vrátí. Celé mi to vůbec nedávalo smysl. Až doteď.
Haha. Protože jsem byla tak lidsky zranitelná, tak náchylná k nehodám, tak často obětí své vlastní nebezpečné smůly, nutně jsem pro svou bezpečnost potřebovala auto, které odolá i tanku. Jak legrační. Byla jsem si jistá, že společně s bratry se tomu vtípku mně za zády ohromně nasmáli.
Ale co když, co když náhodou, šeptal mi v hlavě tenký hlásek, nejde o žádný vtípek, ty trdlo. Možná se o tebe vážně tolik bojí. Tohle by nebylo poprvé, kdy to s těmi ochranitelskými snahami trochu přepískl.
Vzdychla jsem.
Auto "na potom" jsem ještě neviděla. Bylo schované pod plachtou v nejzazším koutě Cullenovic garáže. Věděla jsem, že většina lidí už by se dávno podívala, ale mě to vážně nezajímalo.
Na tom autě asi žádné pancéřování nebude - protože po líbánkách už ho nebudu potřebovat. Doslovná nezničitelnost byla jednou z mnoha výhod, na které jsem se těšila. Nejlepší na tom, být Cullenová, nebyla drahá auta ani úctyhodné kreditky.
"Haló," zavolal ten vysoký muž a udělal si z dlaní kukátko ve snaze nahlédnout dovnitř. "Už jsme skončili. Mockrát děkujeme!"
"Není zač," zavolala jsem na něj. Pak jsem celá napjatá nastartovala motor a sešlápla pedál - velice jemňoučce - dolů...
Bez ohledu na to, kolikrát jsem jela tou známou cestou domů, stále jsem se nedokázala přinutit přestat si všímat těch deštěm vybledlých letáčků. Každý z nich, přilepený k telefonnímu sloupu nebo k pouliční ceduli, byl jako čerstvá facka. Zasloužená facka. V duchu jsem se vrátila k myšlenkám, které jsem předtím tak rázně utnula. Na téhle silnici jsem jim nedokázala uniknout. Ne když tu všude byly obrázky mého oblíbeného mechanika, které na mě v pravidelných intervalech vyskakovaly.
Mého nejlepšího přítele. Mého Jacoba.
Plakátky s nápisem NEVIDĚLI JSTE TOHOTO CHLAPCE? nebyly nápadem Jacobova otce. Byl to můj otec, Charlie, kdo ty letáčky vytiskl a vylepil po celém městečku. A nejenom ve Forks, ale i v Port Angeles, Sequimu, Hoquiamu a Aberdeenu a v každém dalším městě na Olympijském poloostrově. Postaral se, aby ty letáčky visely na zdech ve všech policejních stanicích ve státě Washington. Jeho vlastní stanice měla na hledání Jacoba vyhrazenou celou nástěnku. Nástěnku, která k Charlieho velkému znepokojení a zklamání byla téměř prázdná.
Můj otec nebyl zklamaný jenom malou odezvou. Zklamal ho hlavně Billy, Jacobův otec - a jeho nejlepší kamarád.
Protože Billy se do pátrání po svém šestnáctiletém "uprchlíkovi" nezapojil. Protože Billy odmítl vylepit letáčky v La Push, rezervaci na pobřeží, která byla Jacobovým domovem. Protože se k Jacobovu zmizení stavěl odevzdaně, jako kdyby s ním nemohl nic dělat. Protože říkal: "Jacob už je dospělý. Vrátí se domů, až bude chtít."
A zklamala jsem ho taky já, protože jsem stála na Billyho straně.
Ani já jsem nechtěla vylepovat plakáty. Protože jsme s Billym oba věděli, kde Jacob je, nebo jsme alespoň měli hrubou představu, a taky jsme věděli, že toho chlapce nikdo neviděl.
Při pohledu na letáky mi jako obvykle narostl v krku velký tlustý knedlík a začaly mě pálit oči. Byla jsem ráda, že tuhle sobotu odjel Edward pryč na lov. Kdyby mě tu teď viděl, taky by se cítil hrozně.
Samozřejmě, to, že byla sobota, mělo i svoje nevýhody. Jak jsem pomalu a opatrně zatáčela k nám do ulice, uviděla jsem na příjezdové cestě před domem tátovo policejní auto. Zase dneska vynechal rybaření. Pořád měl špatnou náladu kvůli svatbě.
Takže jsem si z domu nemohla zavolat. Ale já si musela zatelefonovat...
Zaparkovala jsem u obrubníku za skulpturou Chevyho a vytáhla z přihrádky mobilní telefon, který mi Edward dal pro naléhavé případy. Vyťukala jsem číslo a položila prst na červené tlačítko, zatímco telefon vyzváněl. Co kdyby.
"Haló?" ohlásil se Seth Clearwater a já jsem si úlevně oddychla. Byla jsem moc zbabělá na to, abych dokázala mluvit s jeho starší sestrou Leou. Její slova o tom, že mi "ukousne hlavu" jsem nedokázala brát úplně na lehkou váhu.
"Ahoj, Sethe, tady je Bella."
"Jé, nazdárek, Bello! Jak se máš?"
Nervozitou jsem nemohla promluvit. Zoufale jsem potřebovala ujištění, že je vše v pořádku. "Fajn."
"Voláš, co je nového?"
"Ty jsi jasnovidec."
"To sotva. Nejsem žádná Alice - ale tebe mám přečtenou," dobíral si mě. Z celé quileutské smečky v La Push jenom Sethovi nedělalo potíže nazývat Cullenovy jmény, natož o nich vtipkovat, jako například teď o mé téměř vševědoucí budoucí švagrové.
"Já vím, že máš." Na chviličku jsem zaváhala. "Jak je mu?"
Seth vzdychl. "Pořád stejně. Nechce mluvit, i když víme, že nás slyší. Snaží se nemyslet lidsky, víš. Řídí se jenom instinkty."
"Víte, kde teď je?"
"Někde v severní Kanadě. Ale nevím v které provincii. Ze státní hranice si nedělá těžkou hlavu."
"Nějaký náznak, že by mohl..."
"Nevrací se domů, Bello. Je mi líto."
Polkla jsem. "To neva, Sethe. Věděla jsem to, ještě než jsem se zeptala. Jenže bych si to hrozně přála."
"Jo. To my všichni."
"Díky, že se mnou mluvíš, Sethe. Já vím, že ti za to ostatní nadávají."
"Nedá se říct, že by ti kdovíjak fandili," souhlasil vesele. "I když mi to připadá trochu na hlavu. Jacob si vybral svou možnost, ty svou. Jakeovi se jejich postoj nelíbí. Taky ovšem není kdovíjak nadšený, že se na něj vyptáváš."
Vydechla jsem. "Myslela jsem, že s vámi nemluví?"
"Nemůže před námi všechno utajit, i když se moc snaží."
Takže Jacob věděl, že o něj mám starost. Nebyla jsem si jistá, jak to mám brát. No, aspoň ví, že jsem neodkráčela vstříc zapadajícímu slunci a myšlenky na něj nehodila úplně za hlavu. Třeba se bál, že něco takového udělám.
"Řekla bych, že se uvidíme... na svatbě," hlesla jsem. To slovo mi vázlo na jazyku.
"Jo, my s mamkou tam přijdeme. To bylo super, že jsi nás pozvala."
Usmála jsem se nadšení v jeho hlase. Ačkoliv pozvat Clearwaterovy byl Edwardův nápad, byla jsem ráda, že na to myslel. Mít tam Setha bude milé - alespoň malá náplast a náhrada za mého chybějícího svědka. "Bez tebe by to nebylo ono."
"Vyřiď Edwardovi, že ho pozdravuju, jo?"
"Jasně."
Zavrtěla jsem hlavou. Přátelství, které mezi Edwardem a Sethem vyrašilo, bylo něco, nad čím mi nepřestával rozum stát. Byl to ovšem důkaz, že věci nemusejí zůstat tak, jak vždycky byly. Že spolu upíři a vlkodlaci dokážou dobře vyjít, když se o to budou snažit.

Ne všichni tuhle představu sdíleli.
"Á," řekl Seth a hlas mu nervózně poskočil o oktávu výš. "Ehm, Leah je doma."
"Aha! Tak čau!"
Telefon oněměl. Nechala jsem ho ležet na sedadle a psychicky jsem se připravovala na to, jak vstoupím do domu, kde bude čekat Charlie.
Na chudáka tátu toho teď bylo nějak moc. Uprchlík Jacob byl jenom jedním z křížů na jeho přetížených zádech. Skoro stejné starosti si dělal o mě, svou sotva zletilou dceru, která se za pár dnů stane vdanou paní.
Pomalu jsem kráčela lehkým deštěm a vzpomínala na večer, kdy jsme mu to řekli...

Při zvuku Charlieho auta, který ohlašoval jeho návrat domů, mi prsten na prstě najednou ztěžkl na půl centu. Chtěla jsem si strčit levou ruku do kapsy, nebo si na ni třeba sednout, ale Edwardův studený pevný stisk ji držel tak, aby byla na očích.
"Přestaň se vrtět, Bello. Nebudeš se přece přiznávat k vraždě, tak buď v klidu."
"Tobě se to řekne."
Poslouchala jsem zlověstné zvuky otcových bot dupajících po chodníku. Klíč zachrastil v už odemčených dveřích. Ten zvuk mi připomněl záběry z hororových filmů, kdy si oběť uvědomí, že zapomněla zavřít dveře na zástrčku.
"Uklidni se, Bello," zašeptal Edward, který poslouchal, jak mi zrychleně začalo bít srdce.
Dveře bouchly o stěnu a já jsem sebou cukla, jako kdybych dostala elektrošok.
"Dobrý den, Charlie!" zavolal Edward, naprosto uvolněný.
"Ne!" protestovala jsem šeptem.
"Co je?" zašeptal Edward.
"Počkej, dokud si nepověsí zbraň!"
Edward se zasmál a prohrábl si volnou rukou rozcuchané bronzové vlasy.
Charlie vyšel zpoza rohu, stále v uniformě, stále ozbrojený, a pokusil se nezašklebit, když uviděl, jak vedle sebe sedíme na malé pohovce. Poslední dobou se ohromně snažil trochu víc si Edwarda oblíbit. Až se dozví tu novinu, bude všem snahám samozřejmě konec.
"Ahoj, děti. Co se děje?"
"Chtěli bychom si s vámi promluvit," začal Edward vážně. "Máme pro vás dobrou zprávu."
Charlieho výraz ve vteřině přešel z napjaté přátelskosti k temnému podezření.
"Dobrou zprávu?" zavrčel a podíval se přímo na mě.
"Posaď se, tati."
Zvedl obočí, asi pět vteřin si mě měřil, pak se ztěžka posadil do křesla, ale zůstal sedět jenom na krajíčku, záda rovná jako pravítko.
"Ničeho se neděs, tati," řekla jsem po chvilce dusného mlčení. "Všechno je v pohodě."
Edward se zašklebil a já jsem věděla, že má námitky proti výrazu v pohodě. On by spíš použil slova jako báječné, perfektní nebo nádherné.
"Jistě, Bello, to jistě. Jestli je všechno v pohodě, proč se tolik potíš?"
"Já se nepotím," zalhala jsem.
Uhnula jsem před jeho zamračeným pohledem, schoulila se blíž k Edwardovi a instinktivně jsem si hřbetem pravé ruky přejela čelo, abych odstranila důkazy.
"Jsi těhotná!" vybuchl Charlie. "Jsi těhotná, že jo?"
Ačkoli ta otázka byla jasně mířena na mě, zabodával rozzlobený pohled do Edwarda a já bych mohla přísahat, že jsem viděla, jak mu ruka škubla směrem k pistoli.
"Ne! Jasně že nejsem!" Chtěla jsem dloubnout Edwarda do žeber, ale věděla jsem, že bych si tím přivodila jen modřinu. Já jsem Edwardovi říkala, že každý okamžitě dojde k takovému závěru! Jaký jiný důvod by asi dva rozumní lidé mohli mít, aby se brali v osmnácti? (Nad jeho odpovědí jsem musela obrátit oči v sloup. Lásku. To jistě.)
Charlieho rozhněvaný pohled o malinko vychladl. Vždycky mu stačilo kouknout se mi do tváře, aby poznal, kdy mluvím pravdu, a teď mi uvěřil. "Aha. Tak promiň."
"Omluva se přijímá."
Následovala dlouhá odmlka. Po chvíli jsem si uvědomila, že oba čekají, až já něco řeknu. Podívala jsem se v panice na Edwarda. Já ta slova ze sebe v žádném případě vypravit nedokážu.
Usmál se na mě a pak napřímil ramena a otočil se k mému otci.
"Charlie, uvědomuju si, že jsem nezvolil správné pořadí. Podle zaběhnutých tradic jsem se měl zeptat napřed vás. Nechtěl jsem se vás dotknout, ale protože Bella už souhlasila a já nechci snižovat její podíl na tomhle rozhodnutí, místo abych vás žádal o její ruku, žádám vás o požehnání. My se budeme brát, Charlie. Miluju ji víc než všechno na světě, víc než vlastní život, a nějakým zázrakem se stalo, že ona mě taky tak miluje. Dáte nám své požehnání?"
Mluvil tak sebejistě, tak klidně. Když jsem slyšela tu neochvějnou sebedůvěru v jeho hlase, na chvilinku jsem zažila něco, co se stává jen vzácně. Na jeden prchavý okamžik jsem uviděla svět jeho očima. A v tu chvíli mi tohle oznámení připadalo rozumné a samozřejmé.
A pak jsem uviděla výraz Charlieho tváře, který měl teď oči upřené na můj prstýnek.
Ani jsem nedýchala, zatímco jeho pokožka měnila barvy - ze světlé do ruda, z rudé do fialova, z fialové do modra. Začala jsem vstávat - nevím přesně, co jsem chtěla udělat; možná použít Heimlichův hmat, abych si byla jistá, že se nedusí - ale Edward mi stiskl ruku a zamumlal "Dej mu chviličku" tak tiše, že jsem to mohla slyšet jen já.
Ticho bylo tentokrát delší. Pak se postupně, odstín po odstínu, Charlieho barva začala vracet k normálu. Našpulil rty, nakrabatil obočí; poznala jsem jeho "hluboce zamyšlený" výraz. Dlouze se na nás dva díval a já jsem cítila, že se Edward vedle mě uvolnil.
"Myslím, že mě to tak moc nepřekvapuje," zabručel Charlie konečně. "Věděl jsem, že se s něčím takovým dá brzy počítat."
Vydechla jsem.
"Jste si tím jistí?" zeptal se Charlie a zlobně si mě měřil.
"Já jsem si stoprocentně jistá Edwardem," prohlásila jsem bez mrknutí oka.
"Takže se budete brát, jo? Nač ten spěch?" zase se na mě podezíravě podíval.
Spěch byl kvůli tomu, že jsem každým zatraceným dnem byla o krůček blíž devatenáctým narozeninám, zatímco Edward na posledních devadesát let ustrnul ve své sedmnáctileté dokonalosti tak to mělo už zůstat. Ne že by v mých představách tahle skutečnost nutně vyžadovala sňatek, ale svatba byla součástí delikátního a spletitého kompromisu, ke kterému jsme s Edwardem dospěli, abychom se konečně dostali k tomu hlavnímu, totiž k mé proměně z obyčejné smrtelnice na bytost nesmrtelnou.
Ale tyhle věci jsem Charliemu vysvětlovat nemohla.
"Na podzim spolu odjedeme do Dartmouthu, Charlie," připomněl mu Edward. "A já bych chtěl, aby to mezi námi bylo, no, jak se sluší a patří. Tak jsem byl vychován." Pokrčil rameny.
Nepřeháněl; za první světové si na staromódní morálku opravdu potrpěli.
Charlie zkřivil pusu ke straně. Hledal úhel, odkud by se hádal. Co však mohl říct? Radši bych byl, kdybyste napřed žili v hříchu? Byl táta; měl svázané ruce.
"Věděl jsem, že to přijde," zamumlal si pro sebe a mračil se. Najednou se však mračit přestal a netvářil se ani rozzlobeně.
"Tati?" zeptala jsem se úzkostně. Podívala jsem se na Edwarda, ale z jeho tváře jsem taky nedokázala nic vyčíst, protože se díval na Charlieho.
"Ha!" vybuchl Charlie. Nadskočila jsem. "Hahaha!"
Zírala jsem nevěřícně, jak se Charlie zmítá smíchy; celý se otřásal.
Podívala jsem se na Edwarda, aby mi to vysvětlil, ale ten měl rty pevně stisknuté, jako kdyby se sám snažil zadržovat smích.
"Dobře, fajn," vyrazil ze sebe Charlie. "Budete se brát." Projel jím další záchvěv smíchu. "Ale..."
"Ale co?" chtěla jsem vědět.
"Ale mámě to povíš sama! Já Renée neřeknu ani slovo! Je to jenom na tobě!" Propukl v hlasitý řehot.

S úsměvem na rtech jsem se zastavila s rukou na klice. Jasně, tehdy mě Charlieho slova vyděsila. Nejhorší pohrůžka: říct to Renée. Svatba v brzkém věku stála na jejím seznamu zákazů ještě výš než vaření štěňátek zaživa.
Kdo mohl předvídat její reakci? Já ne. Charlie rozhodně taky ne. Možná Alice, ale té jsem se na to nechtěla ptát.
"No, Bello," prohlásila Renée poté, co jsem ze sebe vykoktala ta neskutečná slova: Mami, my se s Edwardem budeme brát. "Jsem trošku naštvaná, že ti trvalo tak dlouho, než jsi mi to řekla. Letenky budou tím dražší. Óóó," vyjevila se. "Myslíš, že Phil už bude mít tou dobou sundanou sádru? Pokazilo by to svatební fotky, kdyby neměl smoking..."
"Zadrž na chviličku, mami." zalapala jsem po dechu. "Jak to myslíš, že mi to trvalo? Právě jsem se zas-zas..." - nedokázala jsem ze sebe vypravit slovo zasnoubila - "dneska se to domluvilo, no."
"Dneska? Vážně? Tak to je překvapení. Předpokládala jsem..."
"Co jsi předpokládala? Kdy jsi to předpokládala?"
"No, když jste za mnou přijeli v dubnu na návštěvu, tak to vypadalo, že už je ruka v rukávě, víš, jak to myslím. Nebylo těžké vás prokouknout, miláčku. Ale nic jsem neříkala, protože jsem věděla, že by to k ničemu nebylo. Jsi přesně taková jako Charlie." Rezignovaně si vzdychla. "Jakmile si něco usmyslíš, nemá smysl s tebou diskutovat. Samozřejmě, přesně jako Charlie, taky si stojíš za svým rozhodnutím."
A pak řekla to poslední, co bych kdy od své matky čekala.
"Ty neděláš moje chyby, Bello. Podle hlasu bych řekla, že jsi zbytečně vystrašená, ale hádám, že to je kvůli tomu, že se bojíš mě." Zasmála se. "Máš strach, co si budu myslet. Já vím, že jsem řekla hodně věcí na téma manželství a hlouposti - a nehodlám je brát zpátky -, ale musíš si uvědomit, že to platilo hlavně na mě. Ty jsi úplně jiný člověk než já. Ty děláš svoje vlastní chyby a jsem si jistá, že budeš v životě taky lecčeho litovat. Ale dostát závazkům ti nikdy nedělalo problém, holčičko. Máš lepší šanci, že ti to vyjde, než většina čtyřicátníků, které znám." Renée se zase zasmála. "Ty moje milovaná rozumná dcerunko. Vypadá to, že máš štěstí, že jsi k sobě našla další starou duši."
"Ty se... nezlobíš? Nemyslíš, že dělám příšernou chybu?"
"No, jasně, přála bych si, abys ještě pár let počkala. Chci říct, nepřipadám ti na tchýni ještě trochu moc mladá? Nemusíš mi odpovídat. Ale tady nejde o mě. Jde tu o tebe. Jsi šťastná?"
"Já nevím. Připadám si, jako kdybych se na sebe dívala zvenku."
Renée se opět krátce zasmála. "Jsi s ním šťastná, Bello?"
"Ano, ale -"
"Budeš chtít někdy někoho jiného?"
"Ne, ale -"
"Ale co?"
"Copak mi neřekneš, že tak jako já mluví odjakživa všichni pobláznění teenageři?"
"Ty jsi nikdy nebyla teenager, holčičko. Ty víš, co je pro tebe nejlepší."
A tak během posledních pár týdnů nečekaně zasáhla do svatebních příprav taky Renée. Denně visela hodiny na telefonu s Edwardovou matkou Esme - nemusela jsem si dělat starosti, jak spolu budoucí tchýně vyjdou. Renée zbožňovala Esme, ovšem moji roztomilou budoucí příbuznou nebylo možné si neoblíbit.
Byla jsem z toho celá vedle. Edwardova rodina a moje rodina se staraly o svatbu společně a ode mě se ani nečekalo, že kvůli svatbě budu něco dělat, nemusela jsem o ní ani nic vědět, ani o ní moc přemýšlet.
Charlie zuřil, samozřejmě, ale roztomilé na tom bylo, že nezuřil na mě. Za zrádkyni tu byla Renée. Počítal s tím, že ona si postaví hlavu. Co teď mohl dělat, když jeho nejstrašnější pohrůžka - říct to mámě - vyšla totálně naprázdno? Neměl nic v ruce, a věděl to. Tak bloumal po domě a mumlal si pod vousy, že nemůže věřit nikomu na světě...
"Tati?" zavolala jsem a strčila do předních dveří. "Jsem doma."
"Počkej, Bells, zůstaň tam."
"Co?" zeptala jsem se a automaticky se zastavila.
"Dej mi chviličku. Au, píchla jsi mě, Alice."
Alice?
"Promiňte, Charlie," odpověděl Alicin zvonivý hlásek. "Bolí to moc?"
"Krvácím."
"Nic vám není. Kůži to nepropíchlo - věřte mi."
"Co se děje?" ptala jsem se a přešlapovala ve dveřích.
"Půl minutky, prosím, Bello," řekla mi Alice. "Tvoje trpělivost bude odměněna."
"Hmm," dodal Charlie.
Podupávala jsem nohou a odpočítávala údery. Než jsem došla ke třiceti, Alice prohlásila: "Dobře, Bello, pojď dál!"
Opatrně jsem obešla roh do obýváku.
"Ó," vydechla jsem. "No teda. Tati. Ty vypadáš -"
"Hloupě?" skočil mi do řeči Charlie.
"Chtěla jsem říct spíš šarmantně."
Charlie se začervenal. Alice ho popadla za loket a postrčila ho, aby se pomalu otáčel a předvedl svůj světle šedý smoking.
"Tak už toho nech, Alice. Vypadám jako pitomec."
"Nikdo, koho oblékám já, nevypadá jako pitomec."
"Má pravdu, tati. Vypadáš úchvatně! K jaké je to příležitosti?"
Alice zvedla oči v sloup. "Tohle je poslední zkouška. Pro vás oba."
Poprvé jsem sklouzla pohledem z neobvykle elegantního Charlieho a spatřila obávaný bílý vak opatrně prostřený na pohovce.
"Ách jo."
"Mysli na něco příjemného, Bello. Nebude to dlouho trvat."
Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. S očima stále zavřenýma jsem klopýtala po schodech nahoru do svého pokoje. Svlékla jsem se do spodního prádla a držela paže napjaté před sebou.
"Jeden by si myslel, že ti píchám třísky pod nehty," zamumlala si Alice pro sebe, když za mnou přišla.
Nevěnovala jsem jí žádnou pozornost. Myslela jsem na něco příjemného.
V mé hlavě se celý ten svatební zmatek už odehrál. Už byl za mnou. Potlačený a zapomenutý. Byli jsme sami, jen Edward a já. Prostředí bylo rozostřené a neustále se měnilo - střídalo se od mlhavého lesa přes město zahalené oblaky po arktickou noc - protože Edward přede mnou držel místo konání našich líbánek v tajnosti. Ale kde to bude, na tom mi ani moc nezáleželo.
Edward a já jsme byli spolu a já jsem do detailu dodržela svou část kompromisu. Vdala jsem se za něj. To byl můj hlavní ústupek. Ale také jsem přijala všechny jeho přehnané dary a od podzimu jsem byla, i když úplně zbytečně, zapsaná ke studiu na Dartmouth College. Teď byla řada na něm.
Než mě promění v upírku - což byl jeho velký ústupek - musel dodržet ještě jednu úmluvu.
Edward byl posedlý obavami, že se budu muset vzdát lidských věcí a zážitků, o které mě nechtěl připravit. Většina z nich - jako například maturitní ples - mi připadaly hloupé. Byl jenom jeden lidský zážitek, o který jsem nechtěla přijít. A Edward by byl nejradši, kdybych zrovna na ten úplně zapomněla.
O co tedy šlo: trochu jsem věděla, jaká budu, až přestanu být člověkem. Viděla jsem novorozené upíry na vlastní oči a slýchala jsem vyprávění členů své budoucí rodiny o jejich divokých prvních dnech. Několik let bude hlavním rysem mé osobnosti žíznivost. Bude nějakou dobu trvat, než to budu zase já. A až se zase dokážu ovládat, stejně už si nikdy nebudu připadat přesně tak, jak se cítím teď.
Lidská... a vášnivě zamilovaná.
Chtěla jsem dokonalou zkušenost, než vyměním své teplé, rozbitné, hormony zmítané tělo za něco krásného, silného... a nepoznaného. Chtěla jsem s Edwardem prožít skutečné líbánky. A i když se bál nebezpečí, kterému mě nechtěl vystavovat, souhlasil, že to zkusíme.
Jenom mlhavě jsem vnímala Alici a klouzání saténu po mé kůži. Najednou mi bylo jedno, že si o mně povídá celé městečko. Nemyslela jsem na podívanou, v které budu už brzy hrát hlavní roli. Nestarala jsem se, jestli nezakopnu o vlečku, bylo mi jedno, jestli se zasměju v nevhodný okamžik, že jsem moc mladá a že na mě budou zírat davy a že bude prázdné místo tam, kde by měl sedět můj nejlepší kamarád.
Byla jsem s Edwardem a myslela na něco příjemného.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 M.!.L.A. M.!.L.A. | Web | 19. prosince 2008 v 17:48 | Reagovat

Četla jsem první 3 díly, je to super knížka, už se nemůžu dočkat až tenhle díl u nás vyjde.. :-) Film sem bohužekl zatím neviděla..

2 Sophi Sophi | E-mail | Web | 19. prosince 2008 v 19:17 | Reagovat

Supeeer to je užasný už se těším na tu knížku ;)

3 Marki Marki | 20. února 2009 v 10:09 | Reagovat

Miluju ty knížky. Už se nemůžu dočkat až vyjde i ta třetí !! A film je taky super :D

4 Lájka Lájka | 10. března 2009 v 17:58 | Reagovat

njn,film suprovej,knížky mám vplánu nakoupit :D:D jinak už teď se těším na filmy nový měsíc i zatmění,pohled na Roba jéééé :D

5 Nicki Nicki | 29. března 2009 v 23:03 | Reagovat

I love this books! Its best book s of my life : )

6 oktyef oktyef | E-mail | Web | 24. května 2009 v 7:06 | Reagovat

uqQfrv  <a href="http://qjunskgfyzfj.com/">qjunskgfyzfj</a>, [url=http://hwguhojtffsb.com/]hwguhojtffsb[/url], [link=http://bmkredseneoc.com/]bmkredseneoc[/link], http://zupzbyioivfw.com/

7 qpovlb qpovlb | E-mail | Web | 11. června 2009 v 2:19 | Reagovat

1g46qf  <a href="http://adjomxwzqrbi.com/">adjomxwzqrbi</a>, [url=http://ilfzvxyubkyz.com/]ilfzvxyubkyz[/url], [link=http://eswvkwsdfcdt.com/]eswvkwsdfcdt[/link], http://iyswobntbean.com/

8 dhxgakpn dhxgakpn | E-mail | Web | 17. června 2009 v 9:07 | Reagovat

TIY0Uc  <a href="http://qkgjldsnfkvz.com/">qkgjldsnfkvz</a>, [url=http://xusrnnifvaoj.com/]xusrnnifvaoj[/url], [link=http://ucwdpiwtaoux.com/]ucwdpiwtaoux[/link], http://rtwfidmtirfn.com/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama